Povídka ze Středozemě

8. června 2015 v 17:29
Omlouvám se za zpoždění zde je pokračování povídky
"Dělej!" ječela jsem na Lusy táhnoucí po polní cestě svůj cestovní kufr.
Po pěti vteřinách jsme poznaly rozdíl mezi českou a novozélandskou přeháňkou. Po té zdejší jsme do těch pěti vteřin byly úplně mokrý.
Ona radši ani neodpovídala kdyby otevřela pusu asi by se utopila. Vyběhla jsem jí napomoc. Bez jediného slova uchopím kufr a společně s ní ho dotáhnu k zastřešenému vchodu do vesnice. Lusy začne prskat vodu. Ani se jí nedivím já sama si připadám jako po lekci plavání.
"No takhle jsem si to nepředstavovala" prohodila unaveně.
"To víš vesmír měl jiné plány".
"Tak vyřiď vesmíru ať se jde bodnout"prohlásí načež obě dostaneme záchvat smíchu.
Znovu jsem si v hlavě shrnula situaci. Byli jsme na místě, lilo jak z konve a my se ještě ani neubytovali. Sečteno podtrženo nádhera!
A přesně v tom okamžiku když jsem si myslela, že horší už to být nemůže, udeřil do země před námi mohutný blesk. S velikým zábleskem světla jsme pocítili v žilách zvláštní brnění a potom už bylo jen ticho.
pokračování brzy snad Smějící se
 

Povídka ze Středozemě

25. května 2015 v 19:11
A zde malá ochutnávka mé budoucí tvorbyMrkající


V sobotu odpoledne panovalo na Novém Zélandu strašlivé horko.
Zvedla jsem svůj černý batoh s nápisem : Welcome to the world of madness a hodila si ho zpátky na rameno.
" Už tam přece musíme být" podotkla netrpělivě Lusy.
"Neboj podle mapy je to už jen pětadvacet kilometrů" neodpustila jsem si škádlivou poznámku, kterou jak mi došlo vzala Lusy úplně vážně.
"Končím"prohlásila.
"Počkám si na další autobus jedoucí do Hobití vesnice".
Zasmála jsem se. "Trdlo dělám si legraci koukni doleva už jsme tady".
Moje nejlepší kamarádka obrátila hlavu řečeným směrem a zůstala zírat s ústy dokořán.
"Kris vidíš to? Fakt jsme to dokázali" podívala se na mne a oči se jí leskly, měla pravdu přes všechny překážky jsme se sem dostali.
A nyní v tento slavnostní okamžik počasí nenapadlo nic lepšího než spustit obří liják.
To be continue...

Malé info o mém blogu

25. května 2015 v 18:59
Ahojky lidi Smějící se dlouho jsem tu nebyla a zato se vám mooooc omlouvám, každopádně mi připadá fér abych vás informovala o
několika"renovacích", které můj blog v následujícím týdnu čekají
1) Renovace vzhledu (ne ještě sama nevím jak vlastně bude vypadat)
2)(špatná zpráva čtenáře jež si oblíbili mou původní povídku)Dočasné přerušení Koní ledu :(
3) To nejlepší nakonec nová povídka ze Středozemě :)
Have fun :) Annie
 


Básnička

12. dubna 2015 v 15:46 |  Koně ledu
Ahojky Usmívající se zkouším něco nového je to částečně k tématu povídky Koně ledu, budu vděčná za komentáře Annie

Ledové srdce
Jak jezero temné,
tak srdce tvé černé,
v hloubce neztrácí naději,
jak slzí tok skrápějí.

Při pohledu na ni,
i hvězd srdce tají,
jenom to tvé,
je stále ledové.

Dýka lék na to má,
z ledu vybroušená.
A když sevře ji v dlaních,
bělounkých jak sníh,
seznáš i ty brzy,
tu bolest ryzí,

z lásky pramenící.


Rozpaky

29. března 2015 v 19:05 |  Koně ledu
Ahojky jak jsem slíbila další část Koní ledu Usmívající se
Cestovali jsme potichu.
Do tváří se nám opíral studený vítr první předzvěst brzké zimy. Pokud brzy nenarazíme na nějakou vesnici nejspíš zmrznu. Se zářivě bílým koněm po svém boku jsem se ale o svou starost nepodělila. Nebyla jsem si jistá jestli s ním vůbec chci mluvit po tom jak se zachoval ve městě ani nevím proč vůbec stále zůstává s námi.
Z hlubokého rozjímání mne vyrušilo nadšené Renovo zaštěkání. Zdálo se, že jemu zima vůbec nevadí, proháněl se s větrem o závod okolní krajinou a očividně byl velmi spokojený. Aspoň někdo pomyslela jsem si. Černá klisnička se viditelně zachvěla.
"Dáme si přestávku"prohlásila jsem.
"Kousek odtud je malá vesnice můžete si odpočinout tam" řekl Silurian mírně odtažitým hlasem.
Naštvala jsem se.
Každý není jako ty víš! My občas potřebujeme trochu tepla a klidu a jestli se ti to nelíbí tak fajn jdi si kam chceš!"
"Lusy já se snažím ti pomoct!" bránil se Silurian. "Chtěl bych ti něco ukázat."
"No to je od tebe hezké, ale jediný co chci teď vidět je teplý čaj a měkká postel."
"Až si odpočineš bude tě to zajímat".
"No tím bych si nebyla tak jistá" zabručela jsem, ale bez dalších námitek pokračovala v cestě.
Opět zavládlo ticho.
Po další hodině cesty jsme konečně dorazili do nejbližší vesnice. Matně jsem si vzpomínala, že se jmenuje Likra. Uprostřed náměstí stál hostinec. Po krátké domluvě s majitelem jsem ubytovala klisničku a vyšla s Renem do svého pokoje.
Silurian zůstal venku. Nehodlal riskovat, že ho znovu zajmou. I když pochybuji, že by uspěli neměla jsem sílu mu odporovat. Dohodli jsme se na času a místě setkání za čtyři dny v lese za vesnicí. Do té doby jsem mohla odpočívat což opravdu potřebuji usoudím po namáhavém zdolání posledních schodů vedoucích k mému pokoji.
Celé příští dva dny s Renem prospíme. A ty zbylé posedáváme dole v hostinci a snažíme se nabrat co nejvíce síly na nadcházející cestu .
Nyní už odpočatá sedím na Deltě (tak jsem pojmenovala černou klisnu), ujíždějící směrem k Černému lesu.
Je to zvláštní, teď na podzim je les nejteplejším místem vůbec. Mezi jeho napůl opadanými korunami stromů prosvítá slunce. Po každém došlápnutí Delty na zem se uvolní vůně zvolna se rozkládajícího listí. Moje myšlenky se samovolně zatoulají k domovu, k minulosti. Dobrá nálada je rázem v trapu.
Při závanu studeného vzduchu sebou ani netrhnu vím kdo přichází. Je to on a je nezvykle nervózní.
"Chtěl bych ti někoho představit"řekne bez přivítání
"Seznam se s mým přítelem tygrem Čirokým ochráncem lesa".
Tak jako ze Siluriana vyzařoval mráz, z toho stvoření, které přicházelo k nám vyzařoval život.
Nebylo to zvíře, spíše éterický přízrak hrající všemi barvami. Kamkoli došlápnul vyrašila ze země čerstvá tráva a skoro to vypadalo, že větve se naklánějí aby se o něj otřely.
Došel ke mně a zadíval se mi do očí. V mojí mysli se ozval zvláštní hlas.
Přirovnávat tento způsob komunikace k tomu Silurianovu by nebylo přesné, toto bylo méně osobní, umínila jsem si, že se na to později zeptám.
"Vítej v mém lese dítě. Už jsem tě čekal dávno. Jistě máš mnoho otázek pojď tedy se mnou já ti je zodpovím".
Věnovala jsem koni za sebou překvapený pohled.
Pokývl na souhlas.
Otočila jsem se proto na další mystické stvoření, jež mne v poslední době potkalo a následovala ho hlouběji do lesa.

Konec výtahu

28. března 2015 v 19:29
Ahojky dlouho jsem tu nebyla, ale teď malá vsuvka mezi obvyklé povídky, tato je výsledkem naprosto šíleného uvažování našeho profesoraMrkající Jedná se o situaci lidí uvízlých ve výtahu a mé pravděpodobně mizerné nálady, takže výsledek posuďte sami mimochodem další část Koní ledu nejspíš už zítra, ať se líbí Annie

Stojím.Všichni křičí.
Nadávají na mě a přitom je to poprvé, co jsem selhal.Jejich selhání nikdo nevidí jen to moje.
Malá holčička začne plakat.
Kéž bych měl ruce abych ji utěšil či oči abych ji alespoň viděl.
Někdo omdlel, nejspíš ten starý pán trpící klaustrofóbií.
Znám jej, znám je všechny. Každý den je vytahuji tam, kam by sami nezvládli. Jejich tajemství, radosti i starosti mi ale nejsou známy.
Někdy přemýšlím kam asi mizí když mne opouštějí. Co čeká venku za mými branami?
Je tam někde místo, kde je lépe?
Je snad to důvodem proč vždy spěchají a teď se tváří tak zoufale?
To nevím a tak dělám to jediné co umím-stojím a čekám až jim někdo přijde pomoci, až je vysvobodí z mého zajetí. Křik postupně utichá. Všichni si uvědomují, že dochází vzduch. Ani ta dívenka už nepláče, jen objímá svoji maminku.
Ticho začíná tížit.
Náhle se lano prudce uvolní.
Padám. A nikdo už nekřičí. V té krátké chvíli před dopadem se na sebe lidé usmějí a chytí se za ruce.
Tak končím já ten co vždy čekal a ti co měli smůlu.

Útěk

17. března 2015 v 16:34 |  Koně ledu
Ahojky omlouvám se, že jsem dlouho nepsala, ale teď tady mám další část povídky tak ať se líbí Usmívající se

Vyklouznout z města nebylo až zas tak těžké jak jsem si myslela. Alespoň tedy pro mě. Pro mého nového přítele to bylo vše jen ne snadné. A když jsme tedy stanuli po několikahodinovém nočním plížení na dohled městským hradbám, pocítil úlevu. V domnění, že už je v bezpečí přestal být ostražitý a dečka jež měl převázanou na krku sklouzla. Naneštěstí při poryvu větru přistála přímo na obličeji nočního hlídače. Tak teď jsme v háji pomyslela jsem si.
Pak se spustil poplach.
"Vyskoč mi na záda" řekl znepokojeně Silurian.
" Já na tobě nepojedu určitě bych hned spadla!"bránila sem se.
"To tu chceš radši zůstat? Fajn tak já jdu."Vypadal, že se chce už už rozběhnout pryč a tak jsem ho zadržela.
"Nemůžeš mě tu nechat pomohla jsem ti, ale na tobě nepojedu seženu si vlastního koně." Prohlásila jsem umíněně.
Myslí koně se prohnalo něco jako bouřkový mrak. V příští chvíli jsem si připomněla jakou mocí můj nový přítel vládne. Zaržál.
Ale ne jako normální koně tohle mi připomínalo kvílení velryby. O minutu později se k nám připojila zjevně vyděšená černá klisna. Před Silurianem hluboce sklonila hlavu na znamení podřízenosti. On se však na ni nedíval pozoroval mne. Podívala jsem se na klisnu a uvědomila si, že on na vzpurnost nebyl zvyklý. Všichni se ho báli, možná bych měla i já napadlo mě, ale cítila jsem němu jen opovržení. Nikdo by druhé neměl takto ovládat. Byla jsem pevně rozhodnutá, že já se ovládnout nenechám.
Nasednu na klisnu a pobídnu ji vpřed. Musím odvést pozornost. Jakoby náhodou si to namířím k západní bráně. Hlídač na mě nevěřícně civí takový rozruch ve dvě ráno asi ještě nezažil.
"Už ani krok slečinko vraťte se hezky domů tady nemáte co dělat" řekne stále ještě mírně udiveným hlasem.
Vypláznu na něj jazyk a projedu tryskem kolem.
"Co si to dovoluješ ty náno!"křičí a přesně podle plánu se rozjede na koni za mnou.
Tehdy Silurian vyběhne za mnou a rychlostí střely opustí území města. Zastavím se. Čekám až mě hlídač dohoní. Avšak bílý kůň je u něj dříve. Postaví se mu do cesty a hlídačův kůň do něj málem vrazí. V poslední chvíli zabrzdí a hlídač končí na zemi. Silurian si pohrdlivě odfrkne pak se zadívá kamsi za mne. Při pohledu stejným směrem uvidím Rena musel nás sledovat, ale já jsem nakonec ráda že ho tu mám jediná připomínka toho co jsem ztratila. Domů už jsem se vrátit nemohla to vím a tak jsem nechala osamělou slzu skanout po tváři a obrátila se vstříc novým dobrodružstvím.
Pokračování příště...

Žádost

12. března 2015 v 19:23 |  Koně ledu
A opět malý kousek z Koní ledu
Ledově modré oči do mě zaryly svůj zkoumavý pohled. Chtěla jsem pomalu vycouvat, ale v mžiku překonal vzdálenost mezi námi. Jeho dech byl cítit po seně a zamrzlých pláních severu. Stál nyní tak blízko, že by mi mohl ošklivě ublížit kdyby chtěl koneckonců jsem viděla co dokáže avšak on jen stál a díval se na mě. Takhle zblízka byl ještě úchvatnější. Jeho mrazivá krása měla něco do sebe. Byla uklidňující i alarmující zároveň. Skoro bych ji přirovnala k dravčí. Podívala jsem se koni přímo do očí a poměr lidskosti v nich mě zaskočil. Nebyly to jen dravčí oči část z nich patřila člověku. Pak se stalo něco co bych si nevymyslela ani v těch nejdivočejších snech, on promluvil! Ne tak jako lidé jeho ústa se ani nepohnula ale věděla jsem, že ten koho slyším je Silurian. "Kdo jsi?" Zeptal se zvláštně hlubokým a přesto jemným hlasem. Ten můj mě samotnou překvapil zněl jaksi hrdelně a cize. "Jmenuji se Lusy a jsem dcera zdejšího statkáře". Myslela jsem, že se mi to jen zdálo, že už neodpoví ale on tak učinil. "Potřebuji odsud zmizet pomůžeš mi? " "A proč si přišel zrovna za mnou"Zajímalo mne. "Šel jsem za tvým vlkem byl ochoten mi pomoci"Coo Ren zmateně jsem se podívala na svého nejlepšího přítele. Seděl zcela klidně jakoby se nechumelilo mi vracel můj káravý pohled. Najednou jsem se cítila dotčená. Mám dojem,že ho znám, ale náhle mi dojde co všechno o něm ještě nevím. Sklopila jsem oči "Nevím jak" "Neboj se mám plán jenom mi musíš pomoct z města" Odvětil. "A proč bych to měla dělat proč bych pro tebe měla vše riskovat ani tě neznám". "Budeš mít můj vděk" odpověděl prostě. Nemohla jsem tomu uvěřit to oč mě žádal bylo nebezpečné šílené i nezákonné a on mi za to nabízel svůj vděk mýtycké stvoření se kterým jsem najednou hovořila jako s obyčejným uprchlíkem my nabízelo svůj vděk! Takže když se zeptal jestli to udělám řekla jsem samozřejmě: "Je to bláznivý ale jdu do toho"
Ať se líbíUsmívající se

Nečekané zmizení

10. března 2015 v 17:24 |  Koně ledu
Další část mé nové povídky snad se bude líbit :)
Přímo přede mnou se otevíraly starobylé stáje, za zvuků táhlého vlčího vytí z něj vyvedli, posledního Siluriana. Vlci začali vrčet a výt ještě hlasitěji. Nepřátelství mezi nimi a těmito koňmi bylo tak staré jako jejich náklonnost k nám. Stejně silná, nepochopitelná jako oni sami. Kůň si jich ale příliš nevšímal. S hlavou skloněnou propátrával očima dav před sebou, na moment se zastavil očima na velké radě pronášející každoroční tradiční projev a sklopil uši. V tom momentě se něco zvrtlo. Kolem nás zavířil nebývale mrazivý vítr až mi naskočila husí kůže. Ren byl hned u mě pysky stažené a tělem se vtlačil mezi mne a Siluriana. Až později mi došlo, že přesný okamžik kdy unikl jsem nepostřehla. Najednou byl pryč. Vypukl zmatek. Nikdo netušil kam a jak mohl tak rychle zmizet. Zmocnil se mě strach. S tímhle už jsem nechtěla mít nic společného. Otočila jsem se a chystala se odejít, když náhle v davu zazní moje jméno. Poznala jsem hlas svého bratra a pokusila se k němu dostat blíže. Dav mě však strhnul a já se ocitla ani nevím jak u našeho domu. Chtěla jsem jít do stájí podívat se zda tam náhodou nejsou rodiče, ale něco mne zarazilo. Stála jsem jen pár metrů od stání, když jsem si uvědomila, že něco není v pořádku. Dveře by neměly být otevřené a určitě by neměly viset volně v pantech. Podívala jsem se na Rena. Stál jako vždy po mém boku napjatý jak luk zíral stejným směrem. Dodala jsem si odvahy a pokročila dál. Ren zakňučel. Pohlédla jsem na něj a rukou mu naznačila ať zůstane venku. Samozřejmě neposlechl. Opatrně nakouknu dovnitř a strnu. Přímo přede mnou stojí on tajemný Silurian…

Kam dál